Jsou určité vzorce chování, které na studenty působí velice špatným dojmem. Uvedu zde ty nejčastější:
-
Vytváření umělého respektu
Respekt by měl být přirozený – vycházet z řeči těla, sebevědomí a systému hodiny. To je to, co funguje. Pokud je respekt vynucován křikem, špatnými známkami, neočekávanými testy a zkoušením, tak paradoxně učitelův respekt klesá, protože studenti z něj necítí přirozený respekt.
Vyvarujte se vytváření umělého respektu a zaměřte se na svou osobnost, aby jste byli sebevědomí, uvolnění, měli otevřenou řeč těla, vaše hodiny měli perfektní systém a byli zajímavé – více v kapitole Jak vést perfektní hodinu.
-
Neuznání vlastní chyby
I tohle je metoda umělého budování respektu. Je ale tak rozšířená, že mi připadá vhodné zmínit ji odděleně. Mnozí učitelé nabyli přesvědčení, že proto, aby jejich autorita nebyla zpochybněna, nesmí nikdy přiznat chybu nebo ukázat slabost. Jenže opak je pravdou. Studentům je blízké, když učitelé dělají chyby a velice si váží a respektují učitele, který ji dokáže uznat – navíc před celou třídou. Ochotně a upřímně. Učitelem, který se hádá do krve o své pravdě, opovrhují.
Proto vždy uznávejte svoji chybu – rychle, ochotně a přátelsky.
-
Používání přímých příkazů a rozkazů
Nikdy studentům zbytečně nerozkazujte. Vy nemusíte dávat najevo svoji autoritu a nadřazenost – to se žádnému studentovi nelíbí! Vy máte mít přirozenou autoritu, která vychází z vašeho jednání, sebevědomí a řeči těla.
To co řeknete, platí. Pokud to však řeknete rozkazem, bude pro studenty těžší to přijmout, protože je to jistá forma útoku a na ten všichni přirozeně reagují obranou.
Používejte nepřímé rozkazy s udáním důvodu.
To vaši žádost zesílí, stejně jako váš respekt a důvěru. Žádejte konkrétně, upřímně, nabídněte žádanému protihodnotu, aby měl motivaci vám vyhovět. Žádejte s neochvějnou vírou a tak dlouho dokud nedostanete to co chcete – blíže vysvětleno v kapitole Umění žádat.
-
Dávání za vzor, srovnávání
Nikdo z nás není rád srovnáván. Existují mnohem lepší prostředky pro motivaci. Nesrovnávejte své studenty s jinými třídami. Akorát je tím naštvete. Tohle není vhodný způsob motivace. Více v kapitole Motivace
-
Poučování, moralizování
Nikdy svoje studenty zbytečně nepoučujte a nemoralizujte. Oni vědí, co dělají nebo nedělají a nemá žádnou cenu vést před nimi půlhodinové proslovy na téma: Proč jste se neučili? Učte se.
Ani tohle není vhodný způsob motivace. Poučování a moralizování všichni svorně nesnášíme, tak proč studenty zbytečně dráždit?
Pokud budete silnou osobností s přirozeným respektem a důvěrou, pak stačí dát najevo zklamání – to studenty zasáhne daleko více. Nechtějí zklamat učitele, kterým jim věří a který je povzbuzuje.
Zklamání pedagoga jim nevadí jen v případě, když si ho neváží za jeho způsob chování.
-
Výčitka a obviňování
Nikdy nic zbytečně nerozpitvávejte. Buďte pohodáři a z ničeho nedělejte velkou vědu. Takové učitele studenti milují!
Výčitkami a obviňováním ničeho nedosáhnete, stejně jako poučováním a moralizováním. Proto se jim snažte vyhnout.
Jedná se opět o druh útok.
-
Ironie
Ironie až sarkasmus je častý nástroj učitelů k vyjádření svých názorů a nespokojenosti. Většina studentů na ironii reaguje špatně.
Nikdo nemá rád ironické škleby a úsměvy. Vyvarujte se jich. Osobnost jako vy nemá zapotřebí tento nástroj vůbec používat.
Skutečná osobnost mluví upřímně a na rovinu. Ne v hádankách a narážkách.
Přestaňte používat tyto komunikační nástroje a s kombinací těch vhodných komunikačních technik se stanete výjimečným učitelem – a získáte tak výjimečné studenty!
Z druhých lidí dostanete to nejlepší, když vydáte to nejlepší sami ze sebe.
Dobrý deň,
prosím Vás, ako by ste si poradili s problematickými deťmi v materských školách?
Začala som učiť ako lektorka angličtiny, no deti akoby nemali predo mnou žiaden rešpekt, že som učiteľka. Možno úplne prvé dve hodiny ešte ako tak pokojne vydržali, ale potom sa už úplne „odrhli z reťaze“.
Problém je, že v skupinách mám aj väčšinu „nezbedníkov“ a „lapajov“, ktorých nebaví absolútne nič – ani pohybová aktivita, ani kreslenie, ani spievanie, ani rozprávanie, ani hry a jediné, čo ich baví, je pobehovať po miestnosti, biť sa, váľať sa jeden po druhom, rozhadzovať papiere a vykrikovať. Žiaľ, skúšala som všeličo, milo, prísne, vyviesť ich za dvere a pokojne im dohovoriť ako niekomu, koho mám rada… Ale oni sú vždy takí „rozdrapení“, mám ich rada, no neviem, ako môžem zaujať také deti, ktoré o to nemajú záujem. Veď keď už len poniektorí idú na angličtinu, tak iba hundrú a hundrú. A pritom, niektoré z detí sú celkom v pohode a bavia ich aktivity, ktoré robíme.
Čo by sa dalo vymyslieť, keď tie deti tam nebaví ani so mnou byť?
Ďakujem pekne za pomoc.